Flowee

Jaké to je být máma a vzor, a na druhou stranu neumět ovládnout vášeň pro něco, co je celospolečenský neúnosné? A co strach z vězení? Michaly jsme se zeptali na skutečně osobní věci a ona nám, proti příslibu anonymity, odpovídala až mrazivě upřímně. Každý jsme to zkusili, ale tím to skončilo Od dětství jsme asi všichni doma slýchali, že krást se nemá. A určitě jsme to všichni aspoň jednou zkusili, dostali na zadek, styděli se a pak už to nikdy neudělali.

„Hledám brouka se zájmem o pach rozkladu, ochotného strávit pár dní v uzavřeném prostoru. Nabízím intenzivní zážitek.“ Kdyby měla Hydnora africana profil na seznamce, nejspíš by vypadal takto. A zájemců by měla dost. Na první pohled připomíná spíš výjev z filmu o zamořené planetě než ilustraci z botanického atlasu. Z rozpraskané půdy v suchých oblastech jižní Afriky vyrůstá tlustý hnědooranžový útvar s temně rudým vnitřkem. Není to houba, kus masa ani nepovedená rekvizita z Vetřelce.

Vlastní bydlení má v našich představách zvláštní postavení. Není to jen střecha nad hlavou. Znamená zázemí, investici, nezávislost a pro mnoho lidí také důkaz, že se jim v životě daří. Nájem naproti tomu často vnímáme jako přechodnou stanici – něco, co člověk absolvuje, než se jednou dostane „do svého“. Jenže z pohledu psychiky nemusí být vlastní bydlení takovou výhrou, jak jsme zvyklí si myslet.

Ráno sklenice vody, několik tisíc kroků, kvalitní snídaně, cvičení, meditace, osm hodin spánku a večer pravidelná chvíle bez telefonu. Do toho zvládnout školu nebo práci, domácnost, čas na přátele a tvářit se šťastně. Žijeme v době, která klade důraz na to, jak vypadáme, jak se cítíme a co všechno zvládáme. Péče o sebe se během posledních let proměnila v propracovaný systém, v němž má téměř každá činnost svůj účel. Wellness původně přinesl jednoduchou myšlenku.

Ráno sklenice vody, několik tisíc kroků, kvalitní snídaně, cvičení, meditace, osm hodin spánku a večer pravidelná chvíle bez telefonu. Do toho zvládnout školu nebo práci, domácnost, čas na přátele a tvářit se šťastně. Žijeme v době, která klade důraz na to, jak vypadáme, jak se cítíme a co všechno zvládáme. Péče o sebe se během posledních let proměnila v propracovaný systém, v němž má téměř každá činnost svůj účel. Wellness původně přinesl jednoduchou myšlenku.

Váš vztah už dávno přešel z fáze „nezávazný letní flirtík“ do fáze „jedeme v týdnu do IKEA nakupovat nové povlečení“. Žádné tajné schůzky, žádné podezřelé návraty ve čtyři ráno. A najednou držíte v ruce papír, na kterém je výsledek testu. Vaše drahá polovička má škaredou pohlavní chorobu. Prostě ryzí šok a vaše první otázka je samozřejmě: S kým? Jenže některé infekce mohou dlouho probíhat bez příznaků a HPV, herpes, HIV nebo latentní syfilis se mohou odhalit až měsíce či roky po nákaze.

Odešlete práci, které jste věnovali několik večerů a kus zdravého rozumu. Za půl dne dorazí jednoslovné poděkování. Tečka. V tu chvíli jde veškerá dospělá vyrovnanost stranou. Člověk, který ještě před obědem platil za svéprávného člena společnosti, otevře v hlavě soukromou vyšetřovací kancelář. Byla zpráva tak strohá kvůli spěchu, nebo odevzdaný výsledek nestojí za řeč? A co když nestojí za řeč celá moje existence? Obyčejná interpunkce unese až překvapivou porci úzkosti.

„Ti mladí světu nerozumí,“ nebo „Za nás tohle teda nebývalo,“ či ještě genderově ukotvené „Já měla dvě práce, tři děti a ještě jsem vyvařovala pleny. Vy máte všechny vymoženosti a ještě si stěžujete.“ Už jste někdy něco podobného slyšeli? Jde o poměrně typické mezigenerační peskování: výtky vůči údajné lenosti mladých, jejich neúctě ke starším nebo způsobu, jakým vychovávají děti. Co ale za podobnými výtkami skutečně stojí? Opravdu to měli dříve těžší? A nebudeme náhodou jednou na této straně i my?

Čtenářka Jindříška, 40: Ke svému praktikovi chodím už od třiceti, stejně dlouho jako celá naše rodina. Vídá mě deset let, což jsem dlouho považovala za výhodu. Zná mě, pamatuje si mě, a když ví, jaká jsem bývala, pozná přece, že se se mnou něco děje. Často, když jsem za ním s něčím přišla, mi namluvil, že je to jenom stres a nic mi není. Aktivně se mnou řešil jen věci jako chřipka, nachlazení nebo očkování.

Existuje zvláštní rodinný stroj času. Stačí zazvonit u rodičů. Je vám čtyřicet, máte vlastní rodinu, práci, starosti a život, který si už dávno řídíte sami. Pak vejdete do dveří a během pár minut slyšíte, že jste přibrali, že děti nejsou dost oblečené nebo že jste si zase vybrali špatné auto. A najednou je vám sedmnáct. Podobné drobnosti často rozhodují o tom, jestli člověk za rodiči jede rád, nebo návštěvu začne trochu odkládat.