Flowee

Rodičovství je plné prvních okamžiků. První úsměv. První zoubek. První krok a první den ve školce. Jenže jak potomci rostou, radostných „poprvé“ je míň a míň. Místo nich nastoupí každodenní logistika. Ráno do školy, odpoledne na kroužky, večer úkoly, večeře a nekonečné debaty o tom, proč se ponožky nemůžou válet uprostřed obýváku. A pak přijde „poprvé“, na které vás nikdo moc nepřipraví. Den, kdy vám dítko dá najevo, že je mu váš názor ukradený.

Když dva turisté narazili v září 1991 na tělo vyčnívající z tajícího ledovce, mysleli si, že objevili ostatky pohřešovaného horolezce. Rychle ale vyšlo najevo, že muž, kterému dnes říkáme Ötzi podle údolí Ötztal, kde byl nalezen, zemřel už zhruba před 5300 lety. Za víc než třicet let výzkumu se z něj stal jeden z nejprozkoumanějších lidí v historii. Ví se, co měl v žaludku, když umíral, jaké prodělal nemoci i to, že poslední hodiny jeho života nebyly zrovna pohodovou horskou procházkou.

Následující anonymní rozhovor je otevřenou zpovědí paní Jitky (redakce na její přání použila jiné jméno). Její příběh je jistě pro mnohé pohoršující, velmi citlivý a doufáme, že i ojedinělý. Balancuje totiž na hraně zákona. Jitka, které je dnes 52 let, má totiž za sebou několikaletý vztah se svým bratrem. Vztah intimní, kdy spolu žili jako partneři, vychovávali Jitčina malého syna, a dokonce chtěli i svého vlastního potomka.

Zanořme se do propasti lidské psychiky, kde se láska k živým tvorům potkává s tou nejčistší frustrací, sadismem a mocenským syndromem. Podívejme se, co se stane, když v člověku definitivně zhasne soucit. Všechno, nebo nic Představte si dva naprosto odlišné světy, které od sebe dělí jen pár kilometrů a jedny domovní dveře. V tom prvním sedí na pohovce v pražském bytě třicetiletá Kamila.

Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po roce 1989. Je lékař, neurolog, spoluzakladatel a přednosta Polikliniky na Národní v Praze a vydavatel obnoveného časopisu Přítomnost, který vznikl před více než sto lety 17. ledna 1924. Stránský pochází z významné české rodiny, která ovlivňovala novodobé české dějiny. Jeho praděda Adolf byl ministrem v první československé vládě a založil Lidové noviny.

„První záchvat paniky jsem zažila poté, co se mi před sedmi lety někdo vloupal do bytu. A několik měsíců poté se můj život točil ve spirále náhlých úzkostí. Živě si vzpomínám, jak jsem jednou byla jako přišpendlená k podlaze na záchodové kabince v práci, nekontrolovatelně jsem vzlykala a dusila se, zatímco se mé tělo třáslo a místnost se točila závratnou rychlostí,“ píše Fiona Embletonová ve svém článku pro magazín Glamour. Podobně jako Fiona zažívá úzkost stále více lidí.

Vzpomínáte si na ten rozhovor úplně přesně. Víte, kde jste stáli, co bylo řečeno i proč vás to bolelo. Jenže člověk naproti vám tvrdí opak. Říká, že jste to špatně pochopili. Nebo že si to možná vůbec nepamatujete správně. Občas jde o obyčejnou lidskou chybu. Někdy ale nejde o omyl, nýbrž o promyšlený způsob, jak narušit důvěru druhého člověka ve vlastní úsudek. Jeho síla nespočívá v tom, že vám někdo lže.

Na první pohled působil zmateně. Jeho pohyby byly trhané, tělo se mu stáčelo do nepřirozených poloh a výraz obličeje neodpovídal tomu, co říkal. Kdybych ho potkala na ulici, možná bych ho – nevědomky a nespravedlivě – zařadila mezi lidi s mentálním postižením. Jenže pak začal mluvit. Souvisle, věcně, srozumitelně. A bylo okamžitě jasné, že moje první domněnka byla mylná. Omyl na první dobrou Náš mozek má tendenci si rychle vytvářet zkratky.

Nová data ukazují, že emocionální účet za mužský stres platí většinou bez hlesnutí ženy. Předstírají rozkoš, obviňují samy sebe ze selhání partnera a dobrovolně hrají ložnicové divadlo, jen aby nezasáhly už tak pošramocené mužské sebevědomí. Tíživé mlčení a nacvičené vzdechy Tereza (32) leží ve tmě a bezmyšlenkovitě upírá oči do praskliny na stropě. Vedle ní leží Martin, její dlouholetý partner. Je ztuhlý, otočený zády a očima hypnotizuje zeď. Atmosféra v ložnici by se dala krájet.

Říkají to u každé kolébky: „Má tvoje oči.“ „Celý dědeček, ten nos se nezapře.“ Jsme zvyklí vnímat dědičnost jako genetickou loterii, v níž se míchají karty fyzických rysů. Ale co když po předcích nedědíme jen barvu duhovky, ale i něco mnohem hlubšího a méně viditelného? Co když si v těle neseme i způsob, jakým se nám roztřesou ruce, když na nás někdo zvýší hlas? Dlouho jsme žili v přesvědčení, že naše DNA je neměnný osud vytesaný do kamene.